SPARTAN RACE LIBEREC

Dejme tomu, že budeme ignorovat všechny sliby o tom, jak nebudu na blog kašlat, jak budu pravidelně přispívat, zvlášť o přípravě na Spartan Race a tak dále a tak dále. Hups. No. Takže. SPARTAN RACE. Už to bude kolik, 20 dní? Přijde mi to jako včera. Poprvé v životě na startu takového závodu. Věděla jsem do čeho jdu? Podle fotek, videí a zážitků z loňských let ano. Veděla jsem, že tam prostě někdě zapadnu do bahna a už mě nikdy nikdo nenajde.

Pokusím se závod trochu přiblížit, kdyby se někdo z vás náhodou chystal, aby věděl, do čeho jde. Na úvod (a kdybych to četla před závodem já, dost by mě to uklidnilo) musím říct, že každý závod dokáže zdolat. Nebojte se toho. Nebyla jsem připravená tak, jak bych chtěla, a dalo se to zvládnout bez problémů.

Jako tým jsme do Vesce, kde se závodilo, dorazili o pár hodin dřív. Chtěli jsme si projít trasu, hodit okem na překážky, ještě víc se znervóznit. A to se povedlo. Těch posledních deset minut před startem jsem se modlila, nadávala si, jak jsem hloupá, kam jsem se to přihlásila, že se zabiju, že se ztrapním a pořád dokola. 

Poslední vteřiny před startem - nejhorší vteřiny před startem.

Pak se na časomíře objevilo 13:59:59, výstřel, oblaka dýmu, a pak sprint do kopce. Přeskočit kupu sena a rychle dál proskákat polem pneumatik. Následoval kopec dolů, kde potom začala ta pravá sranda. Bahno. Ale ne jeden rychlý příkop, nebo zabahněná cestička. Pravé, hluboké, smradlavé bahno, do kterého jsem omylem zapadla hned na začátku, takže kromě toho, že jsem byla jediná od pasu dolů celá obalená bahnem, vážila jsem minimálně tunu. Naštěstí stál v cestě potok, takže jsem většinu bahna  rychle sundala. Byla jsem nadšená, vyloženě nadšená, smála jsem se a užívala si to. Prostě zážitek. 

Po rochnění se v bahně jsme se dostali do lesa, pořád nahoru a dolů. Přelézání dřevěné zdi (holky tam mají nabité stupínky, jupí), zdi z provazů, další přelézání, podlézání, prolézání. Chvílemi byla slyšet vřava na stadionu, ale stromy v lese křik fanoušků docela tlumily. Do té doby to byl převážně jen běh, trať měla místo avizovaných 5 km kolem 6, 8 km. Les začínal mizet, křik v areálu sílil. Pár příkopů s bahnem a, ano, byl tam. Ostnatý drát. Dlouhé to bylo, dlouhé. A chvílemi dost studené. Ale na kraji bylo možné jít i po čtyřech, takže klaustrofobici mohli být v klidu. Problém mohli až za chvíli, v uměle vytvořeném tunelu plném bahna a kamení. Smradlaví, špinaví, ale vysmátí jsme doběhli ke šplhu po laně. Z příkopu plného špinavé vody nebylo jednoduché dostat se na ten jejich špagát, i když tam byly uzly. Prvních třicet angličáků. Následoval krátký přeběh k ručkování. Pak jsme se ztratili zase kamsi do lesa. Nošení kamení v kbelících, šplhání po skále pomocí provazu, ručkování po dřevěné stěně a vychytávka letošního závodu. 

Skluzavka, šplouchne to, bolí to, ale nemáte na výběr.

Skluzavka. Moc vtipná překážka. Cíl? Sjet po mokré plachtě z prudkého kopce do vodního příkopu, pofoukat si zlomenou nohu nebo naraženou kostrč a šup dál k přelézání mokré střechy. Na té jsem se proklouzala k dalším angličákům. Vytahování písku na kladce šlo levou zadní. Cílová páska byla blízko. Burácení ze stadionu sílilo. Ještě jeden kopec, imitace oštěpu, nejmenší šance se trefit, třicet angličáků. 

Za celou dobu angličákování jsem neviděla jediného závodníka, který by se oštěpem trefil.

Vzpomínám si, jak mi bušilo srdce. Vzali jsme se za ruce a běželi. Pamatuju si přeskok přes oheň, slečnu s medailemi a pak už jen banán. Byli jsme v cíli. Přežili jsme. Nepopsatelný pocit. Zážitek. Perfektní. Nevím, co dodat. Chci makat víc, abych jednou zkusila trifectu - všechny obtížnosti závodu v jednom roce. Kdo váháte, běžte. Je potřeba mít respekt, co chvíli vezli zdravotníci někoho na trakaři. Zlomené nohy, vykloubená kolena. Skluzavka byla asi nejzrádnější. Přiznávám, že při přelézání stěny z lan zavěšené vysoko mezi stromy jsem měla opravdu, ale opravdu strach. Klepalo se to jako sádlo na mých stehnech. Když spadnete, letíte dolů na tvrdou zem. Jste uprostřed lesa, nikde nikdo, jen dva dobrovolníci. Ani se nemůžete vykoupit burpees. Prostě musíte. Ale ten pocit dole....

Takže asi tak. Doporučuji, perfektní zážitek, neuvěřitelně mě to nakoplo, nebyl to rozhodně můj poslední závod, naopak, je to teprve začátek. Ještě mě neopustila chuť makat, tvrdě a víc.