Nevěřila jsem, že se na blog ještě někdy přihlásím. Poslední příspěvek jsem přidala v červnu 2014. Více než před rokem. Chvíli po tom, co jsem odběhla svůj první Spartan Race. Potom přišly dva měsíce urputné rekonstrukce bytu vlastníma rukama, stěhování, nové brigády a hlavně největší zlom, nástup do školy. Na novou školu, nový obor. Nebyla jsem schopná se srovnat, a během tří měsíců jsem přibrala téměř 15 kilo. Všechny ty snahy zhubnout, pracovat na svalech a fyzičce, být konečně spokojená s vlastní postavou, jsem zabila bagetami, pizzou, kolou a kily čokolády.
Celý rok jsem měla plnou pusu výmluv. Musím dělat úkol, psát seminárku, dělat přípravy na hodiny, učit se na zápočty, na zkoušky. Dlouho jsem si nemohla zvyknout na režim nové školy, kam jsem tentokrát musela opravdu chodit :-) Stávala se ze mě ještě větší a zapšklejší velryba než předtím. Kalhoty, které jsem měla přesně rok předtím na státnicích, které ze mě padaly, i když jsem do nich ještě strčila ruku, se najednou smrskly. Asi mám ve skříni ty trpaslíky, kteří mi neustále přešívají oblečení na menší.... Když už jsem ty kalhoty narvala přes stehna, cítila jsem, jak mi na zadku praskají ve švech. Nemohla jsem se skoro pohnout. V kabelce jsem na zkoušky raději nosila náhradní, kdyby tyhle praskly. Situace začala být kritická.
Jako přes kopírák, moje snaha narvat se do společenských kalhot před zkouškami :-)
Hlava je zrádná. Uvědomila jsem si, že jsem svoji postavu mnohem víc nenáviděla před těmi patnácti kily. Přišla jsem si tlustší, odpornější. Posílená krabicí čokopiškotů jsem našla odvahu podívat se na své fotky z doby, kdy jsem si připadala nejtlustší. Kdy jsem měla výčitky i z rajčete. Najednou jsem viděla vlastně docela hubené nohy (můj největší problém, sádelnaté nohy), žádný Milánek pod tričkem (jak říkáme tučnému břichu :-), žádné bůčkem napěchované boky. Chtělo se mi brečet. Rozhodla jsem se, že to chci zpět. Chci zase nosit staré kalhoty, do kterých se teď nevejdu.
Své nadýchané bůčky jsem za ten rok rozhýbala jednou. Celý duben jsem trénovala na další Spartan Race, který se konal v našem městě. Závod jsem dokončila, ale tentokrát jsem na trati trpěla. Po závodě jsem zase upadla do lenosti. Od května trávím svůj život v sedě (nebo občas v sedle, děkuji, krásné Jizerky, že mě dokopete alespoň jednou za čas vytáhnout kolo a vyšlapat si ty kopce).
Před pár týdny jsem konečně procitla. Dojedla jsem poslední schovanou čokoládu, koupila si poslední koblihu, a přestala se vymlouvat. Za prvních čtrnáct dní mi ubylo prvních asi pět kilogramů. Holt čokoláda drží v těle vodu :-) Teď je na čase donutit opustit mé tělo i ten nechutný přebývající tuk.
Miluju podzim. Dnes ráno jsem se probudila. Slunce se z jasně modré oblohy opíralo do nádherně zbarvených stromů. Jako každý správně zkažený člověk dnešní dobou vezmu do ruky mobil. První, co vidím na Facebooku, je gratulace Zuzaně Kocumové k jejímu vítězství na MS Spartan Race ve Státech. Žena, kterou jsem zrovna nedávno pozorovala před naší radnicí, kde mimo jiné působí, a obdivovala její postavu s vědomím, že těsně předtím zvítězila na ME v Tatranské Lomnici. Jak to jenom dělá? Je neuvěřitelná. Takovou motivaci jsem potřebovala. Už mám dost sebe sama. Už žádné výmluvy. I když mě pravděpodobně čeká zatím nejtěžší rok v životě, můžu si najít chvíli na cvičení a zdravé vaření. Čokoláda a smažáky pro mě poslední měsíce byly jakýmsi uvolněním. Zahnáním stresu, špatné nálady a vyčerpání, které mi přináší škola a praxe s ní spojená. Jídlo je můj nejlepší kamarád. Nesmím se ale nechat ovládat povinnostmi. Život máme jen jeden a když ho nebudu trávit u počítače, rozložím si práci, nebudu všechno dělat na poslední chvíli, nebudu se válet na gauči a zírat do blba, budu mít dost času na to, si ho užít. Mít radost z pokroků a zážitků.
Asi potřebuju deníček. Nutí mě to alespoň trochu k disciplíně. Nechci tu psát, že do Vánoc zhubnu 15 kg, že se zbavím 10 cm v pase a 15 přes zadek. Mým cílem je začít zase poctivě cvičit a běhat. Necpat do sebe nesmysly. Využít cvičení a zdravějšího jídla k tomu, abych se v nějaké reálnější době vešla zpět do svého oblečení, které jsem nosila před pár lety a stále čeká smutně ve skříni. Abych se konečně mohla přihlásit na běžecký závod, během kterého nenechám na půli cesty plíce, a doběhnu s radostí do cíle. Před dvěma týdny se konal nádherný půlmaratón Českým rájem. Doufám, že na mě do příštího roku počká. Abych si splnila sen a jednou si doma mohla na poličku položit medaili k trifectě. A hlavně doufám, že další příspěvek nepřidám zase za rok, kdy si budu dlouze vylévat srdce jak jsem líná a mám nahoře dalších patnáct kilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat