LONG TIME NO SEE...

Nevěřila jsem, že se na blog ještě někdy přihlásím. Poslední příspěvek jsem přidala v červnu 2014. Více než před rokem. Chvíli po tom, co jsem odběhla svůj první Spartan Race. Potom přišly dva měsíce urputné rekonstrukce bytu vlastníma rukama, stěhování, nové brigády a hlavně největší zlom, nástup do školy. Na novou školu, nový obor. Nebyla jsem schopná se srovnat, a během tří měsíců jsem přibrala téměř 15 kilo. Všechny ty snahy zhubnout, pracovat na svalech a fyzičce, být konečně spokojená s vlastní postavou, jsem zabila bagetami, pizzou, kolou a kily čokolády. 

SPARTAN RACE LIBEREC

Dejme tomu, že budeme ignorovat všechny sliby o tom, jak nebudu na blog kašlat, jak budu pravidelně přispívat, zvlášť o přípravě na Spartan Race a tak dále a tak dále. Hups. No. Takže. SPARTAN RACE. Už to bude kolik, 20 dní? Přijde mi to jako včera. Poprvé v životě na startu takového závodu. Věděla jsem do čeho jdu? Podle fotek, videí a zážitků z loňských let ano. Veděla jsem, že tam prostě někdě zapadnu do bahna a už mě nikdy nikdo nenajde.

JÍDLO, JÍDLO, JÍDLO

Prý budu mapovat cestu na Spartan Race. Haha. Haha. No, zase jsem si nějak nenašla chvilku. Ale vždycky to může být lepší. Měla bych alespoň napsat, že poctivě trénuju, sílí mi ruce a všechno jde dobře. Je sice pravda, že trénuju každý volný den, ale když mám v týdnu volné třeba jen dva, tak to trochu kazí plány. Chtěla jsem si dávat budíka na 5:30, vyběhnout, zaposilovat, a pak jít do práce. Po pěti šesti hodinách spánku denně na to ale momentálně nemám. Nepomáhá ani předávkování guaranou, matcha tea a nevím čím vším ještě :D Můžu pro to ale udělat jednu věc. Přestat se konečně vykecávat a přikročit k tématu. JÍDLO. 

ASI JSEM SE ZBLÁZNILA

Taky se vám najednou všechno tak hrozně chce, když je venku hezky? Sluníčko mě nabíjí. A tak jsem se konečně dokopala k napsání článku. Měla jsem to sice v plánu už dloooouhou dobu, ale dneska jsem konečně našla volnou chvilku. Začala jsem chodit do práce, kde se nějak snažím navyknout na rozumný režim. Trávím tam dvanáct hodin denně. Do toho samý deadline na brigádě, příprava na přijímačky (a že jsem si pěkně nadělala do kalhot) a ...ještě něco navíc. Něco velkého, co mě děsí. Ale o tom za chvilku. Za poslední dobu se toho totiž stalo hodně. Zatím jen jedno slovo. Burpees!!!!

KONEC NEČINNOSTI, KONEC VÝMLUVÁM

A nadpis by mohl pokračovat dál...konec depresím, konec špatným náladám. Že už to tady bylo? Bylo. Je to pořád dokola. Ale s tím je konec. 

STOP WISHING

START DOING

Moc dlouho jsem jen nečinně seděla, přemýšlela, přála si.

Je na čase to změnit.