ABY SE NEŘEKLO. MOTIVACE JE STEJNĚ PREVÍT

Konečně vylezlo sluníčko a člověk má hned lepší náladu. I tak ale teď cvičení pěkně flákám. A co víc, občas i jídlo. Ve středu jsem jela po dlouhé době do školy. A na hodně dlouho tam zase nepojedu. Trochu mi ten studentský život chybí. Párty na koleji, kafe v Krmítku (jo, tak se to tam vážně jmenuje a mají tam skvělé štrůdly) a prostě ten pocit rodiče jsou 250 km daleko - k nezaplacení.

Protože výuka už se mě netýká (potřebovala jsem jen potvrzení na všechny ty slevy pro studenty) a když už jsem kvůli tomu jela přes 5 hodin v autobuse (jo, někdo dojíždí do školy 20 minut, někdo třeba celý podzim 5 hodin a nepřijde mu to divný), sešla jsem se s kamarádkou v kavárně, kde začala moje cesta teďsežerunacopřijdu. I když jsem vstávala ve 4 ráno, abych nadělala snídaně a svačiny, pohanková kaše a dva celozrnné obložené chleby jsou na celý den fakt málo. Však si tam něco koupím. Jenže jak má autobus hodinu zpoždění kvůli pracím na dálnici a jak člověk musí lítat po celém městě (i když zčásti taky po nákupech), nějak si nenajde čas. Jenže všichni víme, že mluvit o nedostatku času je vyložená blbost. Takže nakonec to odpoledne horkou čokoládou napěchovanou cukrem začalo, vínem (to si ale jediné nevyčítám :) pokračovalo a bohužel v přiopilém stavu před zpáteční cestou v Albertovi u bílé bagety s majonézou skončilo. A meruňkami v čokoládě, co chutnala jako ztužený tuk, protože byla skoro celá ze ztuženého tuku. Takže asi tak. 

A to nepočítám obrovskou rodinou oslavu o pár dní později, kam jsem si přinesla malou krabičku s domácí pomazánkou z ricoty, tvarohu, parmazánu, ředkviček a česneku na celozrnném chlebu. Už to jelo, dva kusy dortu, i když byl z jogurtu, jednohubky, maso v těstíčku. Brambůrce, chlebíčkům a zákuskům jsem ale nakonec odolala.

A co na takové oslavě nikdy nemůže chybět? Přece otravné kecy jako "proč to jako držíš tohleto, jako snad už s tím přestaneš ne", "ty to jako nebudeš jíst, to jako fakt, vykašli se na to" nebo "máš domluvený sezení u mýho psychiatra". A aby to stvrdili i činem, tak mi nadělili několik velkých čokolád a obrovskou krabici bonbónů. Jakmile jsem přišla domů, samozřejmě, že jsem krabici rozdělala, řekla "se**" na všechno a začala jsem jeden po druhém jíst. Aby ne, když zmítaná v depresi všude okolo sebe vidím lidi, co pijou pivo, snědí na posezení půlku prasete, valí si šunky u Ordinace a po pár týdnech jim všichni říkají, jak krásně zhubli. Naštěstí jsem se zasekla u předposledního bonbonu, co v krabičce zbýval. Ty dva už tam zůstanou asi navždycky. Protože se naštěstí vždycky najde někdo, kdo se vás doma večer zeptá: "Ty mě v tom necháš? To teď takhle budu jíst a cvičit sám?" Ne, už jsem si to rozmyslela zpátky.
Ponaučení? Jednou za čas se nic nezblázní. Naopak, možná to je právě "nakopnutí", které je zdravé a je potřeba. A člověk si taky musí pořád dokola opakovat jedním uchem tam a druhým ven, jinak by vraždil. Prostě příbuzní....

Užívejte si sluníčka, já se jdu vrátit po týdenním lemrování k pravidelnému cvičení. Má milovaná Jill jde stranou, jdu vyzkoušet Shauna T.