Můj příběh aneb jak jsem se stala velrybou :D

Už jsem zmiňovala, že si připadám jako jeden velký jojo efekt. Jasně, plno lidí ho zná. Jednou zhubnu, za týden mám nahoře dvojnásobek. Hopla. Co se dá dělat. Jenže já mám pocit, že mně jojo pronásleduje denně. Jeden den vydržím o hladu, druhý tadáá, kilo nahoře. Je to přirozené, je to špatné, u mně je to permanentní. Tedy bylo. Dokud jsem se nerozhodla pro trpělivost, výdrž a přechod ke zdravému stylu.

Už vím, že výsledky nepřijdou za den. Ani za týden, u mně bohužel ani za měsíc. Chci vydržet. Člověk má pak prostě lepší pocit. A o tom to je.

Když člověk denně cvičí, snídá ovesnou kaši, pak si dá ještě čtyři jídla z nichž ani jedno není tabulka Milky nebo tři pytlíky brambůrků, sklenice Nutelly nebo deset bílých rohlíků s máslem, říká si sice "sakra, kde jsou ty výsledky, že já se na to nevyprdnu". No, vyprdnu nevyprdnu, pokračuju dál a utěšuju se tím, že jednou to prostě přijít musí! 
A čím vším jsem stihla za svých 22 let projít? Zkoušela jsem snad všechno. Ale pěkně popořádku :D

Tlustá jsem si připada od mala. Jenže to byl jen blud. Hrála jsem basket, a když máte třikrát týdně hodinu a půl trénink, plus o víkendech zápasy, tak je člověk rád, že mu ty dva dny zbydou na odpočinek, kroužky, učení a tak. Jenže s příchodem na střední jsem s tím praštila, protože se z lásky stal odpor, člověk prostě začne mít jiné zájmy, no. Jenže v tu chvíli se blud stal bludem a tloušťka skutečností. Nejprve si to člověk nepřipouští. Vlastně se vnitřně dost nenávidí, ale v zrcadle “to” vlastně pořád nevidí. Nikam se vám nechce, protože si přijdete tlustí. Jste protivní, protože se nemáte rádi. Nemáte se rádi, protože si přijdete jako velryba, která se musí oblékat jen do toho, do čeho se vejde, ne do toho, co se jí líbí. A tak jsem se vyšplhala skoro k 80 kg. Myslím, že ručička tu hodnotu na váze nepřekročila, ale bylo to těsné. Hrůza. Děs. Odpor. Ale taky neschopnost s tím něco udělat.

Jedinou cestu jsem viděla v jednom - nejíst. Jenže půl dne jsem to vydržela a druhou půlku dne bagrovala, co se dalo. Rohlíky, chleba, hory másla, těstoviny, sladkosti, kterých doma vždycky bylo dost. Jak došlo mámino uvařené jídlo, přidávala jsem hory krupicové kaše, která pocukrovaná vypadala trochu jako Everest :D Vždycky, když jsem si řekla, dnes NEJÍM, druhý den jsem měla o dvě tuny víc.  Když jsem si řekla nedotknu se sladkého, Milce se musely dost zvednout výnosy :D

A tak to šlo pořád dokola. Jenže přišel poslední rok na střední a já už byla dost zhnusená. Naštěstí toho bylo tolik - učení do školy, na maturitu, psaní maturitního projektu, brigáda několikrát týdně. Když vstanete v sedm ráno, dáte si jablko, ve škole druhé, přijdete domů v deset, kde si dáte oběd :D, tak se stane, že zhubnete. Jo, stalo se to i mně. Asi za tři měsíce bylo dole skoro 12 kg. Bez pohybu. (I když jsem všude chodila pěšky, a jen do školy to byla dobrá půlhodina a ze školy navíc ještě do kopce). Měla jsem radost, ale nebylo to ono.

Takže přišlo takové období pět kilo nahoru, pět kilo dolů, horská dráha proti tomu nebyla nic. Ze 68 kg jsem skákala během pár dní na 73 kg a zase zpátky. Nejhorší to bylo o prázdninách. Naopak věděla jsem, že se začátkem školy, když budu na koleji, se během pár dní zase hravě dostanu na “svých” 68 kg. Není to sice moje vysněná meta, ale je to pod sedmdesátkou. Dneska mi na váze nezáleží, ale tenkrát to byla modla. Navíc pohled do zrcadla nebyl tak jako tak nic příjemného.

Pořád jsem byl v kolotoči diet, jeden den jen zelenina, druhý ovoce, třetí mléčné výrobky, nikdy jsem nevydržela ani jeden. Týdenní ovocná dieta se zvrhla v jedno jablko a tři čokolády. Váha se zasekla těsně nad sedmdesátkou a já byla v koncích. Nedokázala jsem vydržet nic. Nedokázala jsem myslet na nic jiného. Škola? Nezájem. Proč jsem jenom tak tlustá. Prozeny.cz, doma.cz, bleskprozeny.cz, to všechno jsem hltala jako Nutelu ve slevě :D Dneska vím, jaká to byla blbost, jaké se tam píšou BLBOSTI. No jo, člověk by si měl hold občas dát pár facek, co víc dodat.

Už to nešlo dál. Pak jsem náhodou narazila na stránky Marušky z Rutiny. Pořád to ale nebylo ono. Něco mi prostě scházelo. JENŽE! přes ně jsem navštívila stránky Nikky z MOJE TĚLO. A bylo to tady. Hltala jsem jeden článek za druhým, přečetla snad všechny, a že jich je, za jedinou noc. Věděla jsem, že to je ONO. Že to potřebuju. Potřebuju Jillian, potřebuju vidět, jak jíst. Vidět, že jíst se dá dobře, chutně, bez špatného svědomí a s dobrými účinky. Postupně jsem se proklikala k tolika blogům a tolika informacím, že mě to prostě pohltilo. Rozhodnutí bylo okamžité. Nedokážu popsat ten pocit procitnutí. Už jen chyběly fanfáry, potlesk a takový ty otravný zvuky, kterých jsou plný seriály :D Něco se v hlavě prostě přeplo. Z minuty na minutu. A bylo to konečně poprvé správně.

Takže jsem sice teprve na začátku, ale protože to je cesta, která by měla trvat celý život, nemám s tím vlastně nejmenší problém. Tak mi držte palce. A pokud teď čtete i tohle, omlouvám se za tolik odstavců plných blafů :D Ale ani nevíte, jak mi to pomohlo :)