ASI JSEM SE ZBLÁZNILA

Taky se vám najednou všechno tak hrozně chce, když je venku hezky? Sluníčko mě nabíjí. A tak jsem se konečně dokopala k napsání článku. Měla jsem to sice v plánu už dloooouhou dobu, ale dneska jsem konečně našla volnou chvilku. Začala jsem chodit do práce, kde se nějak snažím navyknout na rozumný režim. Trávím tam dvanáct hodin denně. Do toho samý deadline na brigádě, příprava na přijímačky (a že jsem si pěkně nadělala do kalhot) a ...ještě něco navíc. Něco velkého, co mě děsí. Ale o tom za chvilku. Za poslední dobu se toho totiž stalo hodně. Zatím jen jedno slovo. Burpees!!!!

Nechala jsem se změřit na InBody. A nevím, jestli mám být nadšená nebo v depresi. Stačí mi prý zbavit se 1 kg tuku. Upřímně, nechápu, že to není o hodně hodně moc víc, protože pohled do zrcadla říká něco jiného. Dostala jsem pochvalu za svaly na nohou, ale ruce jsou v katastrofálním stavu, mám se na ně proto zaměřit. To je ta lepší část. Ta horší je, že mi vlastně řekli, že nikdy nebudu vypadat tak, jak bych chtěla. Mám prostě větší kostru, svalnatější nohy. Nikdy nebudu ta štíhlounká holka, kterou jsem vždycky chtěla být. Když jsem to řekla doma, upadli jsme do deprese oba :D Ale pořád to bude vypadat tisíckrát lépe než teď. A tak jsem se rozhodla makat o to víc. Jenže...

Znáte ten pocit, kdy jste nabuzení, všechno je super, jdete do posilovny, tam makáte. Jíte předpisově. Pak doma řeknete, že nikdy nebudete úplně hubená "prdelka", prostě holka s těžkýma kostma a osvalenýma nohama. Že nikdy nebudete mít 50 kg. A uslyšíte "To jako budeš takovej tlusťoch pořád? Tak teď mám depresi." A někam jdete, potkáte holku, o které víte, že už několik let přežívá na hrnku kafe a jablku denně, že si chudák holka ničí tělo, že je kost a kůže a zase slyšíte "Takže takhle nikdy nebudeš vypadat? Achjoooo". Pak jděte makat, jezte denně poctivých 7000 kj, když jste a vždycky v očích toho nejdůležitějšího budete jeho "neviditelná možná tak z Pluta". "Buřt". "Bůček".

A to mě teda fakt naštvalo. Ne, on mě naštval. Tak jsem udělala rychlý proces. Potřebuju si asi něco dokázat. A tak...tramtararááááá.... mám zaplacenou přihlášku na SPARTAN RACE. 

Zbláznila jsem se. Nemám na to. Pořád mi ještě nedochází, že prostě posledního května budu stát v Liberci na startu. Nemám dostatečnou fyzičku a už vůbec ne sílu. Přemýšlím, co si nechám vytestat na náhrobek. Jsem srab. Mám plné kalhoty. 

Ale necouvnu. Půjdu tam a přežiju to. Užiju si to. Bude to prostě skvělý. Doma mě nikdo nepodporuje, naopak. Rodiče se přijdou podívat. "Budeme čekat v cíli s věncem." Vzpomněla jsem si na film Můj brácha má prima bráchu, jak vždycky po závodě dostal na krk věnec se stuhami pro nejlepšího závodníka. Těsně vedle,  máma přemýšlí, jakým písmem nechá na mašli natisknout "Vzpomínáme". Přítel řekl, že mě nehodlá seškrabovat hned z první překážky, ale že se na tu potupu a utrpení přijde podívat. Podpora rodiny? K nezaplacení. 

Musím se do ho opřít ne na 100, ale na 1000%. Čas letí, nemůžu jen myslet na to, jak začnu trénovat. Denně 30 burpees. Tak je nesnáším, že je vlastně miluju. 30 za každou nesplněnou překážku krát patnáct překážek. Juchůů.

Takže mě čeká hodně náročných 2 a půl měsíce. Čas neuvěřitelně letí. Bude to možná jedno z nejtěžších období, s prací, brigádou, školou a tréninky. Ale vlastně je to teď to jediné, co mě drží. Mám svůj cíl, mám svůj sen. Budu se snažit mapovat tady svojí přípravu. Už na blog nebudu kašlat. Mám plno nápadů na články. V zásobě plno fotek jídel, receptů. Když si to teď tak po sobě čtu, vlastně mě čeká krásné období, které mě změní. A posune o velký kus dál. 

Nikdy se nevzdávejme, pojďme si plnit sny!

A co vy, už máte svoji přihlášku??? :)